Tomasz Miszczyk
POLSKO PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE
Rok 1945 byl zlomovým bodem v historii polského státu - po šesti letech bojů skončila druhá světová válka a Poláci se osvobodili z okupace nacistického Německa. Po letech obrovských ztrát, jak co do populace národa, tak v materiální a kulturní sféře, dal den 8. května 1945, datum podpisu německé kapitulace, Polsku naději na rekonstrukci a mírovou budoucnost. Následující roky však měly ukázat, že důsledky války pro Polsko budou mnohem dramatičtější a tragičtější, než by to mohlo vyplynout ze statusu člena koalice, která válku zvítězila.
Před 1. zářím 1939, dnem vypuknutí druhé světové války, bylo Polsko navzdory své téměř 1000leté historii mladým a rozvíjejícím se státním organismem: svou nezávislost získalo v důsledku konce první světové války dne 11. listopadu 1918, po 123 letech rozdělení mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Léta 1918 – 1939, tzv. meziválečné dvacetiletí, byla dobou oživení demokratických institucí, rozvoje průmyslu a kultury, ale také velkých sociálních a politických nepokojů. Tzv. druhá polská republika (neoficiální popis Polska v meziválečném období) byla velkou zemí, pokud jde o území (téměř 400 000 kilometrů čtverečních), a velmi různorodou, pokud jde o etnický původ obyvatel a jejich kulturu. V zemi žili rodilí Poláci (přibližně 68 % populace), ale také četné národnostní menšiny: Ukrajinci (přibližně 14%), Židé (přibližně 8%), Bělorusové (přibližně 4%), Němci (přibližně 3%). Příliš krátká dvacetiletá doba, kterou Polsko mělo po desetiletích devastujících záborů, mu však nedovolila adekvátně se připravit na hrozbu nacistického Německa, která rostla od počátku 30. let a která skončila německou agresí proti Polsku dne 1. září 1939. Ukázalo se, že tato událost byla také začátkem války, která zachvátila celý svět. Téměř současně, 17. září 1939, na základě Hitlerovy smlouvy se Stalinem vtrhly jednotky sovětského SSSR na východní území Polska a oddělily od něj více než polovinu jeho území.
Po krátké, ale hrdinské obraně v říjnu 1939 Polsko na šest let upadlo pod brutální a krvavou nacistickou okupaci. Na východě pokračovaly represe a deportace civilistů na Sibiř, stejně jako masové vraždy polských armádních důstojníků (masakr v Katyni). Navzdory skutečnému rozdělení země mezi nacistické Německo a sovětské Rusko se na území Polska začalo rozvíjet silné hnutí odporu, které se postupem času stalo největším masovým odporem proti útočníkům v celé válkou zasažené Evropě. Výsledkem bylo vytvoření tzv. Podzemního státu (Państwo Podziemne) s vojenským ramenem v podobě partyzánských jednotek a časem regulérní odbojová armáda, známá jako Zemská armáda (Armia Krajowa). Polští vojáci se rovněž zúčastnili vojenských operací mimo svou vlast, např. polští letci v bitvě o Británii, polské oddíly bojovaly v Africe, Skandinávii a na mnoha dalších místech. V důsledku toho byly vytvořeny polské armády, které se účastnily bojů na západní i východní frontě. Teror okupantů v okupovaném Polsku vyústil v masové zatýkání, pouliční popravy a deportace do koncentračních táborů. Vyhlazování se týkalo jak etnických Poláků, tak polských občanů židovského původu. V koncentračních táborech zřízených Němci na území neexistujícího Polska (Auschwitz Birkenau, Treblinka, Majdanek, Sobibór) došlo k jedné z největších masových vražd v historii lidstva.
Geopolitická poloha Polska mezi Německem a Ruskem zapříčinila, že se roku 1945 přes jeho území přehnaly oddíly Rudé armády, které v těžkých bojích vytlačovaly německé jednotky a nakonec zaútočily a dobyly Berlín. Polsko bylo sice „osvobozeno“ od nacistické okupace, dostalo se však pod nadvládu komunistického souseda z východu. Stalin nehodlal rezignovat na převzetí kontroly nad poválečným Polskem a na územích dobytých na Německu instaloval vládu, která byla zcela závislá na něm a proti vůli obyvatel zaváděla nový systém. Dne 22. července 1944 byl ustanoven tzv. Polský výbor národního osvobození (Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego), jenž byl prapočátkem budoucí komunistické vlády, plně závislé na SSSR, který po podepsání německé kapitulace postupně převzal moc bez jakýchkoliv demokratických postupů. Konec války 8. května 1945 byl pro Polsko pouze formalitou, protože o skutečném osudu země se rozhodovalo na konferencích v Jaltě a Postupimi, kde se západní mocnosti, navzdory velkému nasazení a obrovským ztrátám Poláků v bojích proti Hitlerovi, rozhodly předat Polsko Stalinově sféře vlivu. Tím došlo k novému rozdělení Evropy a v důsledku toho ke vzniku tzv. železné opony mezi demokratickým Západem a totalitním Východem. Polsko se po druhé světové válce nacházelo ve špatném stavu. Bylo kompletně zničené a zbavené velké části svého území. Zničena byla infrastruktura a ekonomika, zničena byla města (hlavní město země, Varšava, bylo zničeno na více než 80 %). Obrovské ztráty byly na lidech – více než šest milionů polských občanů padlo v bojích nebo bylo zavražděno okupanty.
Na základě rozhodnutí Jaltské a Postupimské konference byly hranice Polska zcela změněny - území okupovaná Rudou armádou od září 1939 byla trvale oddělena od země a začleněna do SSSR. Šlo o tzv. východní pohraničí (Kresy Wschodnie; území dnešní Ukrajiny, Běloruska, Litvy). K Polsku byla naopak připojena tzv. západní území (Ziemie Zachodnie) – Slezsko, Pomořansko, tedy regiony, které ve středověku patřily Polsku, ale poté byly několik set let součástí Německa. Německé obyvatelstvo z nich bylo postupně odsunuto. Polsko-německá hranice se posunula na západ, k linii řek Odry a Lužické Nisy. V důsledku posunu hranic a vyhlazení polských občanů židovského původu během války (holocaust) se před válkou velmi kulturně a etnicky diverzifikované Polsko stalo zemí jednoho národa. Na k Polsku připojená západní území bylo přesídleno obyvatelstvo z oblastí zabraných Sovětským svazem (tedy výše zmíněného východního pohraničí).
V roce 1945 začala velká rekonstrukce země, ale nadšení lidí, kteří válku přežili, bylo potlačováno stále více zaváděnou politickou totalitou. Komunistická strana a vláda, které byly podporovány Sovětským svazem, a sovětská vojska rozmístěná v zemi, která po skončení války už Polsko neopustila (až do systémových transformací v roce 1989), zavedly centralistický systém, jenž byl společně se zákazem podnikání a vyvlastněním pro ekonomiku likvidační. Navíc byla prosazována politika teroru a represí proti válečným hrdinům z řad Podzemního státu a Zemské armády. Poslední ranou pro demokratické naděje byly parlamentní volby zmanipulované komunistickou stranou v roce 1947. Poté se plné moci ujala komunistická Polská sjednocená dělnická strana (Polska Zjednoczona Partia Robotnicza, PZPR). Byl vytvořen státní útvar s názvem Polská lidová republika (Polska Rzeczpospolita Ludowa, PRL). Polsko se stejně jako mnoho zemí na východní straně Železné opony stalo satelitním státem Sovětského svazu a bylo na něm politicky i ekonomicky zcela závislé. K demokratizaci státu a osvobození od těchto vlivů došlo až po politických transformacích v roce 1989.
Zvláštní byla situace tzv. západních území (jinak Znovuzískané země, Ziemie Odzyskane), tj. Dolního (včetně oblasti Krkonoš) a Opolského Slezska, Pomořan a Mazurska. Tyto oblasti, oddělené od Německa, byly připojeny k Polsku jako druh kompenzace, na jedné straně za válečné ztráty ze strany Německa, a na druhé straně výměnou za východní regiony oddělené od Polska a začleněné do Sovětského svazu. Slezsko a Pomořany, navzdory středověkým piastovským kořenům, byly stovky let obývány německým obyvatelstvem. Tito lidi byli teď během prvních poválečných let systematicky vysídlováni do Německa, zatímco na jejich místo byli stěhováni Poláci z různých směrů – hlavně z východních území, zabraných Sovětským svazem (tzv. repatrianti), ale i obyvatelé tzv. středního Polska, hlavně z měst zcela zničených Němci (např. Varšava). Přišli sem také polští repatrianti z jižní a západní Evropy. Pokud jde o infrastrukturu, byla nově získaná západní území na mnohem vyšší úrovni rozvoje než například polské vnitrozemí. Proto se tam velmi rádi usazovali Poláci, kteří během války přišli o veškerý majetek, a také ti, kteří hledali lepší život. Nechyběli ani zloději, šmelináři a násilníci, kteří zde hledali příležitosti, jak snadno zbohatnout. Etnická výměna populace byla téměř stoprocentní. Západní území se kvůli velmi odlišným směrům, z nichž osadníci pocházeli, stala jakýmsi tavicím kotlem různých kultur. Každá skupina osídlenců sem přinesla svou vlastní kulturu, zvyky, dokonce i kuchyni nebo kroje. Kromě ryze polského obyvatelstva se na přelomu 40. a 50. let 20. století v západních územích objevili také osídlenci rusínsko-ukrajinského původu (Lemkové vysídlení v rámci tzv. operace Visla) a dokonce řeckého původu (političtí uprchlíci z Řecka). Současným následkem všech těchto společenských a politických změn je nedostatek jednotných kulturních tradic v dnešním Slezsku a Pomořanech, které by sahaly do velmi dávných dob a pocházely z jednotného jádra. Kultura téměř každého místního obyvatele je výsledkem zvyků (např. kulinářské tradice, rituály, oblečení) jeho nejbližších předků (rodičů, prarodičů) a směrů, z nichž se tito v prvních poválečných letech dostali na západní území.
Mapy – zdroj: internet, Wikipedia
 |
Polsko 1918 – 1939 (II. Republika)
Změny průběhu hranic Polska v roce 1945
